Zbierka československých politických vtipov Rádia Slobodná Európa 1962 – 1970

Rádio Slobodná Európa, financované aj z fondov americkej CIA, zbieralo a vysielalo i vtipy, ktoré boli v tom čase v krajinách východného bloku populárne. Výber najlepších z nich z obdobia rokov 1962 až 1970 vám teraz prinášame.

„Smích je podstatně demokratický; humor je nejdemokratičtější z lidských zvyků“ (Karel Čapek, Několik poznámek o lidovém humoru).

Funkciou a pôvodom politického humoru sa zaoberali filozofi už od antických čias. Platón a Aristoteles mu prisudzovali schopnosť spôsobiť štátny prevrat, Thomas Hobbes ho považoval za prejav sebestrednosti a Immanuel Kant prirovnal rozprávanie vtipov k pozitívnej stimulácii, akou je napríklad hra alebo počúvanie hudby. Až od 19. storočia, najmä zásluhou Henriho Bergsona a Sigmunda Freuda, sa pozornosť bádania presunula od jednotlivca na prostredie, v ktorom daný vtip vzniká a kde koluje. Týmto bola interpretácia humoru rozšírená aj o psychologický a sociálny rozmer.

Teória nadradenosti, teória uvoľnenia a teória nezhodnosti

Postupne sa prvok smiešnosti začali vysvetľovať rôznymi spôsobmi. Napríklad tak, že smiech vyviera z pocitu nadradenosti nad ostatnými ľuďmi alebo že smiech uvoľňuje v človeku potlačené napätie, teda mu šetrí energiu, ktorou emócie musel držať v sebe. Vtip mohol aj pomáhať preklenúť rozpory medzi tým, ako je náš mozog navyknutý myslieť a novými neobvyklými podnetmi, ktoré musí spracovať. Do odbornej literatúry tieto úvahy vstúpili ako teória nadradenosti, teória uvoľnenia a teória nezhodnosti.

Napriek tomu, že ani toto rozdelenie nedokázalo uspokojivo vysvetliť každodennú všadeprítomnosť humoru, univerzálnym pravidlom sa stalo, že vtipnosť vtipu pre konkrétneho poslucháča veľmi závisí od jeho znalostí konkrétneho prostredia a nuáns dobového spoločenského života. Aby sme dnes, podobne ako vo vtedajších časoch pochopili vtip o vzťahu medzi ČSSR a ZSSR, narážky na prezidenta a generálneho tajomníka komunistickej strany, na cenzúru alebo nedostatky v zásobovaní, bolo potrebné najprv niečo vedieť o ich reálnej povahe. Ich bytostná prepojenosť s bežným životom občanov potvrdzovala známe heslo 60. rokov – „súkromné je politické“. Humor sa stal nástrojom a zrkadlom politickej kultúry, jasne odrážajúcim vzťah štátu a spoločnosti.

Satira ako nástroj štátnej politickej moci

České a slovenské satirické časopisy boli v období socialistickej diktatúry priamym nástrojom štátnej politickej moci a podliehali jej kontrole a cenzúre. V každom nedemokratickom režime však existuje istý druh neoficiálneho humoru, ktorý spĺňa dôležitú úlohu. Zdieľaný smiech utláčaných na úkor utláčateľa ventiluje pocit strachu a pomáha občanom vyrovnať sa s tlakom štátnej moci. Dôležitý je najmä postoj režimu k politickej satire namierenej do jeho vlastných radov. Jedným zo znakov totalitných režimov je neschopnosť tolerovať tento druh vtipov. Ak nevedia zniesť ani náznaky zosmiešnenia, neumožňuje voľný prechod emocií a frustrácií obyvateľstva, ktorý by bol aj pre ich stabilitu v podstate prospešný.

Režim, ktorý umožnuje obyvateľom uťahovať si zo seba samého, tým vlastne preukazuje svoju silu. Potláčaná frustrácia tak nemusí skončiť verejným odporom, či dokonca v násilných prejavoch. O povahe vzťahu režimu voči karikatúram vlastného fungovania svedčila predovšetkým rozšírenosť a opakovaná cirkulácia mnohých vtipov. Napríklad nasledovný typ vtipov v dobových modifikáciach nachádzame nielen v Československu ale v oblasti celého východného bloku:

• Sudca vyjde zo súdnej siene prehýbajúc sa od potláčaného smiechu. Okoloidúci kolega sa pýta, čo že ho tak rozosmialo. „Práve som počul ten najlepší vtip!“ odvetí kolega. „Tak mi ho predsa povedz!“ „Nemôžem“, vraví, „práve som zaň odsúdil chlapíka na 10 rokov!“

Ďalšou funkciou vtipov v neslobodnom režime bolo, že umožňovali vyjadriť niektoré tak kritické myšlienky a postoje, ktoré by v iných formách boli považované za neprípustné a za trestne stíhateľné. V sovietskom bloku sa situácia v jednotlivých krajinách odlišovala. V ZSSR platil paragraf 58 Trestného zakonníka, ktorý takéto konanie krimininalizoval ako „protisovietsku činnosť“. V Československu možno uviesť ako príklad slovenského publicistu, scenáristu a humoristu Jána Ladislava Kalinu (1913 – 1981), ktorého pre knihu Tisíc a jeden vtip (1969) odsúdili na dva roky väzenia (ako príklad jedna parafrázovaná anekdota z knihy: „V období kultu osobnosti vraj istý časopis vypísal súťaž o najlepší politický vtip. Prvá cena bola: Šesť rokov…“). O prístupe k tvorcom takýchto vtipov -k spisovateľom, režisérom a inteligencii vo všeobecnosti svedčil vtip, ktorý v rôznych obmenách koloval po celom východnom bloku:

• ČSSR : „Viete, že prezident Novotný zbiera vtipy o sebe?“ – „Áno, ale aj s autormi.“
• ZSSR : „Súdruh Brežnev, je to pravda, že zbierate politické vtipy?“ – „Áno“ – „A koľko ste ich zatiaľ nazbierali?“ – „Tri a pol pracovného tábora.“
• NDR : Generálny tajomník Erich Honecker a jeho pravá ruka Erich Mielke, minister pre štátnu bezpečnosť, sa rozprávajú o svojich záľubách. Honecker vraví: „Veľmi rád zbieram vtipy o sebe, ktoré sú práve v obehu.“ Mielke nato: „Preboha Erich, tak to máme takmer rovnaké záľuby! Ja veľmi rád zbieram tých, ktorí tie vtipy dali do obehu.“

Komunistický režim politickú satiru principiálne neodmietal, ale jej tvorbu a masové rozšírenie interpretoval v duchu marxizmu-leninizmu. K poslaniu satiry sa priamo na X. zjazde KSČ v roku 1954 vyjadril vtedy ešte prvý tajomník strany, neskôr prezident Antonín Novotný: „Bylo již řečeno, a dnes je to třeba znovu zdůraznit, že potřebujeme více satirických děl, která by ostře bičovala vše staré v našem životě. (…) Vznikla sice některá satirická díla, ale jejich úroveň jak po stránce obsahu, tak formy není valná. V zemi, která dala světové literatuře tak velikého satirika, jakým byl Jaroslav Hašek, není třeba široce rozvádět, že místo satiry je na straně společenského pokroku a pravdy. (…) V některých satirických hrách, a zejména v satirických programech estrád, je podceňována náročnost diváků a mnohdy přímo uráženo jejich socialistické uvědomění.“

Režim si uvedomoval psychologický rozmer humoru, ktorý mal za následok vytváranie pocitu spolupatričnosti s komunitou, preto do aparátu propagandy už od počiatku zaradil a popularizoval humoristické časopisy Dikobraz a Roháč. Hoci sa miestami, najmä v 60. rokoch, podarilo prepašovať do nich kritiku režimu, ani zďaleka ich nemožno označiť za protirežimové. Tamojšie vtipy o vnútroštátnej politike boli tendenčné, zabalené do tzv. komunálnej satiry, v rámci ktorej bola možná kritika len na nižšej úrovni, to znamená skôr prejavov a nedostatkov ako reálnych príčin.

Vtipy spoza železnej opony

Jednou z charakteristík humoru je, že vytvára väzby medzi osobami, ktoré súhlasia s obsahom a s výberom obetí vtipu, a, naopak, vylučuje tých, ktorí nezaujmú rovnaký postoj k daným témam a terčom. Svetové denníky, ako The Guardian, New York Times, The Washington Post, napríklad pravidelne prekladali pre svojich čitateľov obľúbené vtipy spoza železnej opony, sústreďujúc sa na Československo po roku 1968. Články s názvami „Czechoslovaks still use humor as weapon“ („Čechoslováci stále používajú humor ako zbraň“) tu boli súčasťou všeobecného vykresľovania „tábora socializmu“. Z tohto pohľadu sa politický humor stal vhodným nástrojom na hodnotenie nálad obyvateľstva a na identifikáciu ich pohľadov na politiku. To si uvedomovali aj Spojené štáty americké, ktorých redakcia rádia Slobodná Európa (Radio Free Europe), zaznamenala najväčší počet neoficiálnych protirežimových vtipov v Československu.

Rozhlasová stanica Rádio Slobodná Európa (Radio Free Europe, ďalej RFE) vznikla v roku 1949 s cieľom poskytnúť zahraničné a neskôr aj domáce spravodajstvo satelitom Moskvy v ich vlastnom jazyku. Stanica bola produktom jednoznačne formulovaného antikomunizmu prvej etapy studenej vojny. Prvá generácia zamestanancov, z ktorých mnohí boli emigranti z východnej Európy, mala tedenciu vnímať svet čierno-bielo. Existencia RFE vyrástla na predpoklade, že občania za „železnou oponou“ majú prístup k malému množstvu pravdy.

Zloduchovia, hrdinovia a CIA

Ako už RFE pri svojom vzniku ozrejmila, jej aktivity mali pomôcť ozdraveniu spolitizovaných lokálnych správ východnej Európy, tým, že budú konfrontovať „…Veľké Lži komunizmu s Pravdou, aby bolo jasné, že ide o jednoduchý boj slobody proti tyranii“. Redakcia RFE mala podobný metodologicý cieľ ako KSČ – záujem presvedčiť obyvateľov, že práve ich verzia udalostí je tá správna. Obe strany vytvárali jednoduchý príbeh o zloduchoch a hrdinoch, ktorý zodpovedal príslušnej ideologickej strane studenej vojny. RFE začalo vysielať pôvodne z mníchovskej Anglickej záhrady 4. júla 1950  a jeho prvé relácie boli smerované práve na Československo. Čoskoro sa sformovala samostatná československá redakcia, ktorá sa stala prvou svojho druhu v rámci existencie RFE. Neskôr bola rozhlasová stanica rozšírená o redakcie zacielené na ostatné sovietske satelity, pričom v roku 1951 vznikla dcérska rozhlasová spoločnosť Radio Liberty, orientovaná len na územie Sovietskeho zväzu.

Za vznikom RFE/RL stáli najmä dvaja muži, George Kennan, americký diplomat, ktorého „dlhý telegram“ sa stal základom stratégie Spojených štátov uplatňovanej voči Sovietskemu zväzu počas studenej vojny, a Allen Dulles, americký diplomat a neskorší riaditeľ CIA, ktorý spolu s bratom Johnom F. Dullesom, právnikom a neskorším štátnym tajomníkom, patrili medzi najvýznamnejších amerických odporcov komunizmu. RFE/RL vzniklo ako súčasť stratégie navrhnutej spravodajskou službou Národná rada pre slobodnú Európu (National Committee for a Free Europe, NCFE), poprednou antikomunistickou organizáciou CIA, ktorej cieľom bolo bojovať proti rozpínavosti Sovietskeho zväzu aj nevojenskými prostriedkami. Samotné rádio bolo do roku 1972 financované z fondov CIA, pričom spôsob a rozsah jej  zasahovania do fungovania rádia je stále predmetom diskusií a výskumu. RFE/RL preto nemožno vnímať len ako rozhlasovú stanicu a zdroj „objektívnych“ informácií, ale aj ako ideologický nástroj studenej vojny, reagujúci na vtedajšiu geopolitickú situáciu.

Z rozhlasovej stanice sa časom stal komplexný systém zhromažďovania spravodajských informácií z krajín za „železnou oponou“. Svojich poslucháčov mnohokrát informovala aj o udalostiach, o ktorých sa doma z oficiálnych médií vôbec nedozvedeli alebo len s veľkým oneskorením (napr. černobyľská havária). Pracovníci jednotlivých redakcií zároveň detailne monitorovali dennú tlač a rozhlasové vysielania z komunistického bloku, z ktorých  si vyberali informácie, ktoré považovali za dôležité pre ich vlastnú prácu. Vytvorili tak rozsiahly archív dobových informácií.

Zaujímali ich najmä zmeny nálad obyvateľstva, ich vzťah ku KSČ, a aj akékoľvek opozičné prejavy. Vrátane tých najzbežnejších – proti-režimových vtipov. Tieto najčastejšie reagovali na nedostatok potravín, spotrebného tovaru a medzinárodnú situáciu. Jedným z najobľúbenejších terčov anekdot bola postava Antonína Novotného. Počas pôsobenia vo funkcii v rokoch 1957 – 1968 si síce vyslúžil aj titul „najkrajšieho prezidenta“, jeho ješitnosť, nekompetentnosť a ekonomické (ne)reformy z neho však urobili jedného z najmenej obľúbených československých prezidentov. Po roku 1968 sa pozornosť obrátila na postavu Gustáva Husáka, čo sa odrazilo na recyklácii starších vtipov, len s obmenami hlavných postáv.

• Lenárt s Novotným (1965) / Štrougal s Husákem (1969) jsou na procházce a hovoří o hospodářské situaci. Míjí na polní cestě kříž a Novotný / Husák přehodí: „Jestli to půjde tak dále, dopadne to s námi jako tuhle s Ježíšem.“ Povzdechne Lenárt / Štrougal: „Neboj se, do té doby nebude ani dříví, ani hřebíků.“

Po roku 1968 sa zbierka RFE rozšírila o žarty na úkor sovietskych vojakov a ich „bratskej“ pomoci, ktoré ako jedny z mála možno považovať za autenticky československé. Ostatné vtipy boli často obmenou sovietskych vtipov, ktoré boli rozšírené aj v ostatných krajinách východného bloku. Jeden z najznámejších vtipov rozprávaných začiatkom 60. rokov medzi československými vojakmi znel napríklad nasledovne:

• Na Václavském náměstí nadává jeden chodec: „Samí lumpové a darebáci sedí ve vládě….“ Slyší to kolemjdoucí příslušník SNB: „Jménem zákona jste zatčen – za hanobení naší vlády!“ „Pane esenbé, to je ale omyl, já myslel jihovietnamskou vládu.“ „Mlčte a pojďte se mnou, já přece vím lépe, ve které vládě jsou lumpové!“

Pôvod tohto vtipu sa datuje ešte do obdobia cárskeho Ruska a najstaršia zaznamenaná verzia vtipu z roku 1904 znie:

• Muž na ulici nadáva a kričí: „Nikolaj je imbecil!“ Počuje ho policajt, tak sa hneď k nemu rozbehne, aby ho zatkol. „Nie, pán policajt, nemal som na mysli nášho cára, ale iného Nikolaja!“ – „Nesnažte sa ma zmiasť, človeče: ak povieš „imbecil“, snáď viem, že hovoríš o našom cárovi!“

Nasleduje krátky výber vtipov, populárnych nielen medzi obyvateľmi, ale aj medzi redaktormi RFE v rokoch 1962 – 1970. Príjemnú zábavu!

1962

Vtipy obľúbené medzi československými vojakmi:

• Vojenský „otčenáš“ má tento obsah: „Otče náš, ty milý Pane, na vojně se špatně máme, nenech nás tu dlouho trápit, hleď nám taky vojnu skrátit. Prosíme Tě na kolenou, dej nám často dovolenou. Máme k Tobě velkou víru, pusť nás raděj do civilu.“
• Proč zemřela psice Laika, kterou Rusové vystřelili ve sputníku do vesmíru? Sice měla ve sputníku konservy, ale chyběl otevírák…
• Ptá se Evička maminky: „Pročpak se teď najednou jmenuje Československo ‚ČSSR‘ a před tím ‚ČSR‘ úplně stačilo?“ „Tož to máš těžko vysvětlovat, děvče,“  matka na to. „Já jsem se za svobodna také jmenovala jinak!“

• Ptá se soudruh učitel dětí: „Jak veliký je Chruščov?“
  „Jako dům,“ hlásí se Pepík.
  „Jako velikánská stodola,“ chce ho přetrumfnout Láďa.
  „Jako mrakodrap,“ volá Zdeněk.
  „Dobře, dobře,“ nato učitel, „ale jak je to doopravdy?“
  „Prosím, kolem 165 centimetrú,“ vítězne přehlašuje Karlík.
  „Jak to?“ nato učitel.
  „No tož to je lehké,“ vysvětluje pionýr, „tatínek má přes 170 a onehdy říkal, že ho má už ale akorát po krk!“

• Sedí dva rybáři u vody a máčejí červa. Bezpartijní a komunista. Soudruhovi neberou. Bezpartijní chytí kapra, karase, lína, ještě kapra a soudruh pořád nic. Povídá soudruh: „Sakra člověče, čím to je. Tobě berou, a u mně se ani ploutev nehne. Čím to k sakru je?“ Bezpartijní povídá: „Tož to je přece jasná věc. Když máš na klopě odznak, tak před Tebou přece ani ryba hubu neodevře!“

1963

• Proč je Nikita Chruščov geniální? – Protože před šedesáti lety vědel o kultuře tolik co dnes.
• Jaký je rozdíl medzi kapitalismem a komunismem? Kapitalismus je Monte Carlo, těžká vína a lehké ženy. Komunismus je přehrada, malé pivo a stará.

• Děvče k přítelkyni:
  „Prosím Tě, Ty chodíš s černochem?“
  „No a co má bejt?“
  „Umí česky?“
  „Ne.“
  „Tak jak se spolu domluvíte?“
  „No to je jednoduchý. Co chce on, to já vím, a co chci já, to mu ukážu v Tuzexu!“

1964

• Ze zasedání OSN v New Yorku se vraceli domů letadlem delegáti ČSSR, Ruska, Anglie a Francie. Nad oceánem poplach. Pilot hlásí: „Porucha, ztrácíme výšku. Jeden pasažér musí vyskočit.“ Francouz otevře dvířka letadla, zvolá „Ať žije de Gaulle“ a hup do moře. Po chvíli se situace opakuje. Angličan zasalutuje, vzdá hold královně a skočí do vody. Za další hodinu je situace letadla znovu kritická. Na palubě zústal jen Rus a Čech. Rus otevře znovu dveře a zvolá: „Ať žije československo-sovětské přátelství!“ a shodí Čecha dolů.
• Americký president Johnson ukazuje Chruščovovi v New Yorku zázračnou elektronickou mašinu, která dává písemné odpovědi na každou položenou otázku. Johnson vyzývá Nikitu, aby se také něco zeptal. Chruščov se tázal, jaké bude státní zřízení v Americe za padesát let. V mašine něco zašumělo, zapraskalo a ve vteřině vylít z ní papírek, na kterém stálo: Socialismus. Chruščov zazářil. Johnson však nedal Nikitovi pokoj a pořád chtěl vědet, jaká bude vláda za padesát let v Sovětském svazu. Ať se Nikita poptá. Chruščov se zdráhal, až si přece dal říct. Ve stroji zase něco zahučelo, zapraskalo a vypadl z něho papírek s odpovědí. Nikita se do něj nakouk a strašně se zachmuřil. Nechtěl prozradit, co je na papírku napsáno. Když Johnson stále naléhal, Chruščov ho odbyl slovy: „To stejně nepřečtete, protože je to po čínsky…“
• Vrchní: „Přejete si čaj gruzínský nebo čínský?“ Host: „Raději kafe, pro dvě koruny se přece nenechám kádrovat.“
• Je možný socialismus v Kanadě? Není, kdo by nám pak dodával pšenici?
• Proč nejdeme přímou cestou ke komunismu? Protože jsme vedeni  s t r a n o u.
• Rus a Američan se přeli, kdo má větší dům. „My máme takový dům,“ chlubil se Rus, „že trvá den, než ho auto objede.“ Američan: „Jo, taky jsme měli taková auta.“

1967

• Archeologové objevili při vykopávkách kostru, o níž se převážná většina vědců vyjádřila, že musí být jednoho z věrozvěstců, Cyrila nebo Metoděje. Kostru pečlivě zabalili a odeslali do Moskvy za účelem prozkoumání a vydání expertisy, o kterého z věrozvěstců v daném případě jde. Za delší čas přišla bedýnka, v ní hromádka kostí a zpráva: „Byl to Cyril – přiznal se! Akademie věd SSSR.“
• Víte, proč je rozkopaná Praha? Hledá se ztracený vysvědčení Novotnýho z 5. třídy!
• Předseda vlády Kosygin s Brežněvem se vrací z Washingtonu domů do Moskvy. Povídá Brežněv: „Viděl jsi, jaké měl Johnson krásné náramkové hodinky?“ „Neviděl, ukaž!“
• Prochází se Tonda Novotný s manželkou po Praze a najednou zůstane stát paní Novotná před výkladem obchodu, ve kterém jsou vystaveny části odevu. Je tam dámská sukně s cenou 20 Kčs, šaty s cenou 40 Kčs, v rohu pánský kabát se štítkem 80 Kčs atd. Paní Novotná je z toho celá nadšená. Obrátí se na Tondu a povídá: „Tondo, to ti musím skutečně gratulovat. To se vám s tím novým ekonomickým modelem podařila báječná věc. Koukni se na ty nízké ceny!“ Tonda se zděšeně rozhlédne kolem sebe zda je nikdo neslyší a povídá: „Boženo, proboha mlč a neblamuj se, vždyť je to čistírna!“
• „Dědečku, jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií,“ ptá se malý František. Dědeček chvíli premýšlí a pak povídá: „Víš chlapče, v lidové demokracii musí být všichni stejně hloupí, kdežto v demokracii je hloupý jen ten, kdo chce!“
• Mao ce Tung telegrafuje Kosyginovi: „Hrozí hlad! Pošlete obilí!“ Kosygin odpovídá: „Sami máme nedostatek! Utáhněte opasky!“ Mao nato: „Pošlete opasky!“

1968

• Víte, že ČSSR je nejneutrálnější stát světa? Nevměšuje se ani do vlastních záležitostí!
• Alexandr Veliký, Ceasar a Napoleon se dívají z nebe na svět. Povídá Alexandr: „Kdybych za své doby měl tu techniku, co tam mají teď, byl bych dávno na Měsíci!“ Nato Ceasar: „Já mít ty zbraně, podmanil bych si celý svět!“ Napoleon povídá: „Mně by stačil TASS (Sovietska informačná agentúra, pozn. red.) – dodnes by nikdo nevědel, že jsem byl u Waterloo poražen!“
• Víte, že auto Škoda 1000 MB bude levnější? Bude bez řízení a brzd! Řízení dodá strana a brzdit bude SSSR!

• Potkají se dva přátele: „Znáš ten vtip, jak zemřel Brežněv?“
  „Ne! Jak je to?“
  „Já taky ne, ale ten začátek je dobrý, že?“

• Jde zahraniční dopisovatel po Praze v těchto dnech a ptá se kolemjdoucího chodce: „Vážený občane, jsou Rusové nyní po těchto událostech ve Vaší vlasti Vašimi bratry, nebo přáteli?“„Samozřejme jsou bratři,“ odpovídá tázaný, „přátele si přece vybíráme!“
• Víte, co je to normalisace? Když vám někdo vrazí nůž do zad a řekne vám, že ho vytáhne teprve tehdy, až se vám rána zacelí!
• Přišel sovětský voják do hospody a dal si pivo. Číšník mu přinesl pivo na papírovém tácku. Rus sní tácek a vypije pivo. Za chvíli si objedná další. Číšník donese pivo, ale bez tácku. Rus je překvapen a ptá se: „A keksika uže nět?“

POZOR! Právě vyšly nové knihy!

• Hanzelka a Zikmund: „Za lovci lebek“ – reportážní črta z cest čs. delegace do Moskvy.
• Aškenázy: „Putování za švestkovou vůní“ – cílevědomé cestovaní sovětských vojsk naší republikou.
• Glazarová: „Roky v kruhu“ – o sovětské expedici pohonných hmot po čs. železnicích.
• Ažajev: „Daleko od Moskvy“ – lyrické příběhy sovětských vojáků přijíždějících z ČSSR na Sibiř.
• Lenin: „Krok vpřed, dva kroky vzad“ – způsob nového řešení politických otázek Sovětským svazem.
• Engels: „Podíl práce na polidštění opic“ – poučný návod pro funkcionáře KSSS.
• Shakespeare: „Mnoho povyku pro nic“ – o čs. kontrarevoluci.
• Prošková: „Obrova zahrádka“ – názory sovětských představitelů na ČSSR.
• Jirásek: „Temno“ – o politické informovanosti v zemích socialistického tábora.
• Dostojevský: „Idiot“ – o životě a díle sovětských ideologů, zejména Alexandrova.
• Jirásek: „Proti všem“ – studie o Antonínu Novotném.
• Hermann: „U snědeného krámu“ – vojenská polní kuchyně vojsk varšavské smlouvy.
• Steinbeck: „Hrozny hněvu“ – o uvítání spřátelených vojsk v Československu.
• Olbracht: „O zlých samotářích“ – o práci členů NKVD v ČSSR.
• Doyle: „Pes baskervilský“ – o životě a díle W. Ulbrichta.
• Venela: „Temná řeka“ – o zdrojích pitné vody sovětských vojákú v čs. městech.
• Leeová: „Jak zabít ptáčka“ – úvahy sovětských vojsk před obědem.
• Hemingway: „Sbohem armádo!“ – o přáních a tužbách čs. lidu (navždycky).

1969

• Víte, že v ČSSR žijeme nyní v elektrické době? Chodíme do práce s  o d p o r e m, žijeme stále v  n a p ě t í  a hlavně – nesmíme rýpat do v e d e n í!

• Víte, proč si mladý Američan vezme za ženu starou Američanku?
  No přece pro peníze, to je jasné!
  A víte proč si mladý Francouz bere starou Francouzsku?
  Pro její skušenost!
  Ale jistě nevíte, proč si mladý Rus vezme starou Rusku?
  Protože ještě viděla a slyšela Lenina!

• Nový výklad pro zkratku ČSSR: Částečně sovětská socialistická republika.
• Co znamená RVHP pro čs. lid? – Rozum vyvážíme, houby přivážíme.
• Víte, proč blechy a vši nesvětélkují jako světlušky? Ze strategických důvodů –   z důvodů utajení, aby nepřátelé nemohli pozorovat noční přesuny sovětských vojsk na našem území!

• V ČSSR byly za doby komunistické vlády tři éry:
  1. Kultu osobnosti – kdy jeden kašlal na všechny!
  2. Odbourání kultu osobnosti – kdy všichni kašlali na jednoho!
  3. Éra současná – kdy všichni kašlou na všechny!

• Při vyučování politické výchovy ptá se soudruh učitel na nejvyšší představitele proletariátu. Malý František se hlásí: „Lenin!“. Učitel: „Dobře, a co ty Jirko?“. Jirka: „Dubček!“. Učitel: „Výborně, a co ty Pepíku?“. Pepík: „Prosím, soudruhu učiteli, já se zatím nemohu vyjádřit, nečetl jsem ještě dnešní Rudé Právo!“
• V Chebu se baví dvě hospodyně: „Slyšela jste už, paní Nováková, že zavřeli naši domovnici?“ „Ale jděte, a proč proboha?“ „Sušila prádlo prádlo a vál právě vítr od Západu!“
• Jak se teď ve světě moc cestuje, stalo se, že se potkali dva turisti: americký a sovětský. Ten americký se chlubí: „Já mohu cestovat úžasně pohodlně. Do práce jezdím Fordem, na weekend Chevroletem a do zahraničí si vyjedu s Buickem!“ Sovětský občan chvíli přemýšlí a pak povídá: „Já jezdím do práce trolejbusem, v neděli si vyjedu za město vlakem…a do zahraničí jezdím na tanku!“
• USA chtěly od SSSR odkoupit Sibiř. Nabízely fantastické sumy, ale SSSR vždy odmítl. Nemůže prý ani ty nejlákavější nabídky přijmout – stratil by tak totiž všechnu svou inteligenci!
• Hokejové utkání ČSSR vs. SSSR skončilo. Hraje se československá státní hymna a Golonka se zájmem sleduje jak je Ragulin zpívá. Po skončení se ptá Ragulina: „Prosím Tě, co zpíváš naši hymnu?“ Ragulin nato: „Čí chleba jiš, toho píseň zpívej!“

• Znáte ten nejkratší vtip v ČSSR?
  Už odešli!

• Víte, kdo umí na světe nejlépe nakupovat?
  No, přece Čechoslováci! Za pouhých dva tisíce slov dostali tisíc tanků!

• Brežněv umřel a přiletěl na obláčku nahoru. Vtom vidí dvě tabulky: „Nebe“ a „Peklo“. Když zpozoroval, že tam nikdo nehlídá, honem se vedral do nebe. Ale tam, za branou, ho hned rafli dva čerti. Brežněv zaklel: „Ó, ti českoslovenští kontrarevolucionáři, už i tady ty tabulky vyměnili!“

1970

• V Praze Na příkopě si občan staví jízdní kolo, aby si zašel do Slovanského domu na přesnídávku. Přijde k nemu příslušník SNB a povídá: „Soudruhu, tady to kolo nenechávejte, půjde tudy za chvíli sovětská delegace!“ „To nevadí,“ povídá občan, „já mám přece na kole zámek!“

• Víte, že v ČSSR se přestanou vyrábět, prodávat a kupovat ložnice?
  Jsou přece zbytečné! – Kontrarevoluce totiž stejně nespí, Strana bdí a ti ostatní buď už sedí, nebo budou sedět co nevidět!

• Při kulturních vykopávkách v Egyptě bylo nalezeno v hloubce 1000 m kus mědeného drátu. Odborníci SAR (Sjednocená arabská republika, pozn. red.) tím dokazovali, že již prěd 4000 lety byl v Egyptě znám telegraf a telefon. To nedalo spát archeologům v SSSR. Dostali se až do hloubky 2000 m, ale nenašli nic. „Z toho jen plyne,“ pravil zasloužilý člen Akademie SSSR, „že u nás byla před tisíciletími již bezdrátová telegrafie!“ Vědci v ČSSR kopali ještě hlouběji a ve 3000 m konečne našli zkamenělé lejno. Archeolog zajásal: „Soudruzi, nyní se prokázalo, že už před tisíciletími jsme obchodovali se Sovětským svazem!“

Použitá literatúra:

• Bergson, H.: Smích. Praha 2012.
• Billig, M.: Laughter and Ridicule – Towards a Social Critique of Humour. London 2005.
• Borecký, V.: Teorie komiky. Praha 2000.
• Dupré, A.: Humour and the healing arts. London 2009.
• Heretik, A.: Humor je vážna vec. Psychológia a psychopatológia komiky. Bratislava 2013.
• Morreal, J.: Comic relief : A comprehensive philosophy of humor. Oxford 2009.
• Mulkay, M.: On Humour. Its Nature and Its Place in Modern Society. Cambridge 2004.

Obrazová príloha: wikipedia.org, Hoover institution

Mgr. Martina Benčuríková

Vyštudovala históriu na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave a v súčasnosti je internou doktorandkou na Oddelení najnovších dejín Historického ústavu SAV. Vo svojom výskume sa zaoberá predovšetkým modernými nemeckými dejinami so zameraním na západonemecký ľavicový terorizmus. Počas štúdia absolvovala výskumné pobyty na Ludwig-Maximilians-Universität v Mníchove, Technische Unviersität v Chemnitzi a v Open Society Archives v Budapešti.